A A A
  • QRP výbava, v dáli OK0BDV se zázemím.
    QRP výbava, v dáli OK0BDV se zázemím.

Zimní QRP závod 2016 (OK1ZJV)

QRP závod je pro mne jediným závodem, který je trochu jiný, než všechny ostatní. I proto se snažím mít na QRP závodech alespoň nějakou aktivitu, i když v posledních letech je tendence mého závodění klesající. Když ale vidím za oknem jaro, které vystrnadilo zimu a láká mě ven, nemohu odolat a chystám se na Zimní QRP závod 2016.

 

QRP znamená nízký výkon

 

To znamená, že je třeba vzít si s sebou jen FT817 (5W, takže se do limitu 10W bohatě vejdu), mrňavou dualbandovou směrovku od OK5IM, kus koaxiálu, 4.5Ah baterku, vodu a kus salámu. Nic víc není třeba. Když QRP, tak je třeba minimalizovat všechno. Vždyť s tím vším půjdu na kopec po svých. Volba padla na Kraví horu, kopec, na jehož svahu se nachází převaděč OK0BDV. Už jsem na tomto kopci několikrát byl, vždy jsem šel přístupovou cestou z Hojné Vody, což je krásná procházka, jen ke konci je posledních pár desítek metrů prudkých.

 

QRP znamená nízký výkon všeho

 

Minimalizaci jsem v rámci důstojného plnění podmínek QRP závodu vzal opravdu doslova. V mé hlavě se totiž zrodil nápad, jak minimalizovat i energii, potřebnou na přesun mne samotného na Dobrou Vodu k převaděči OK0BDV, odkud pak půjdu pěšky až na špičku kopce. Počasí na kolo ještě není. Tak jak se dostat čtyřicet kilometrů od domova tak, aby vynaložená energie byla co nejnižší? Třeba pod 10kWh? Řešení existuje.

 

Jmenuje se Renault Twizy. Má 17 koní, což je o šest koní méně, než legendární Trabant. Oproti němu ale Twizy nevydává skoro žádné zvuky a už vůbec žádné pachy. Uveze celkem dva lidi, nebo jen řidiče a potřebné věci na QRP závod. Twizy není úplně stoprocentní auto. Třeba nemá výfuk, který přece k autům rozhodně patří. Twizy je totiž elektromobil. Má lithium-iontový akumulátor a v něm dokáže uskladnit energii na trasu asi 80km dlouhou. Pokud je cesta do kopce, je nutné optimismus trochu umírnit a počítat třeba s šedesáti kilometry. Ovšem pokud je cesta hodně do kopce, může to nakonec být i o něco méně. Celkem dvaačtyřicet kilometrů by ale Twizy zvládnout mohl. Pokud vyjede až k převaděči, připojím ho tam do zásuvky a než se vrátím ze špičky kopce zpět, bude zase plný energie. Cesta k převaděči je ale hodně terénní a ne každé auto tam vyjede. Některá zůstávají u spodní řady chat v obci a výše nevyjedou. Proto přibaluji dalších několik kusů prodlužovaček, abych chybějících necelých sto metrů mohl případně nějak zachránit. Pokud ovšem Twizy nedojede ani tam, nezbyde mi nic jiného, než někde po cestě zazvonit a se smutnýma očima žebrat u neznámých lidí o zásuvku.

 

Toť teorie. Je ale před devátou ranní, což je čas, kdy je nutné vyrazit. Takže batoh, anténu, pořádně se obléci a šup do auta. Venku je jeden stupeň nad nulou. Twizy pochopitelně netopí. Netopí nijak, protože zkrátka nemá topení. Topení je žrout energie a Twizy s ní musí hospodařit a ne plýtvat. Zima ale není. Vždyť musím vydržet ve studeném větru na rozhledně, tak mne nemůže zastrašit cesta autem.

 

Vybírám trasu, kde je co nejméně kopců. Sice mohu využít rekuperace - tedy dobíjení při jízdě z vršku, ale její účinnost není dostatečná na to, abych neměl strach, zda dojedu do cíle. Cesta ubíhá rychle, ale nechvátám, protože je třeba jet QRP... Ukazatel nabití baterie je ale vcelku pozitivně naladěn. Do Horní Stropnice, vsi asi pět kilometrů před cílem, vjíždím ještě se čtyřiceti procenty. Straší mne ale kopec na Dobrou Vodu a další k převaděči. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa. A už vůbec ne elektromobilem.

 

Dobrá Voda si vzala jeden z dílků ukazatele nabití. Zbývají tři, tedy 30%. Vyhlídky jsou dobré. Přede mnou je necelý kilometr. Teď už vím, že dojedu alespoň do uličky k chatám a i kdyby dál ne, zachráním statečného Twizyho partou prodlužovaček. Ulička u chat se jeví mnohem širší, než obvykle je. Možná je to tím, že Twizy je o hodně užší, než běžná auta. Z uličky je odbočka k převaděči, kam se nikomu nechce ani pěšky. Ani autu se tam nechce, protože je značně do kopce. Twizy má ale náhon na zadní kola, což mu situaci hodně usnadňuje. Váží něco přes 400kg. Zarostlá cestička se zdá být překážkou, nikoliv však nepřekonatelnou. Nakonec se Twizy vyškrábal až na její konec, sic za cenu bláta na střeše, ale i takový je život elektromobilu. Jsme na místě.

 

Jde se na kopec

 

Teď už jen zbývá statečnému silákovi dodat energii ve formě padesátihertzové sinusoidy, plynoucí z elektrické zásuvky u převaděče. Ukazatel dobíjení startuje na šestnácti procentech a Twizy si spokojeně bzučí. Já sbírám batoh, anténu a jdu do lesa za stožárem převaděče. Cesta je do prudkého kopce. Tudy bych se měl dostat na turistickou trasu pod Kraví horu. Je to k ní ani ne půl kilometru neschůdným lesem. Postupně se začínám přibližovat, i když GPS je mezi stromy stejně zmatená, jako můj orientační smysl. Nakonec se ale cesta objevuje. Čekal jsem pěknou a širokou lesní cestu, stejnou, jaká vede z Hojné Vody. Ale zdejší turistická trasa se pozná snad jen podle barevných značek na stromech. I strmost cesty je výraznější, než je tomu z druhé strany kopce. Čím blíže k cíli, tím více se cesta začíná podobat horolezecké stěně. Takhle mám vyjít ještě půl kilometru?

 

Konečně se potkáváme s cestou z Hojné Vody. Nahoru na vrchol je to nějakých sto metrů. Moje srdce přečerpalo už minimálně kubík krve, v níž se značně nedostává kyslíku. Ale sto metrů už skoro nic není. Je třeba jít zvesela. Pozvolna se otevírá pohled na rozhlednu a přístřešek pro turisty. Tak rychle posilnit svačinou a nahoru!

 

Je zvláštní, že nefouká vítr. I kdyby celý rok nefoukalo, na závod přece vždy fouká. Dnes je ale hezky a sluníčko už ukazuje svou sílu. Mám namontovanou anténu na hranu zábradlí a můžu začít vysílat. Co že to máme dnes za závod? To není FM pohár? Tak znovu, anténa musí být horizontálně a ne vertikálně. UHF část závodu už je v běhu, dokonce za svou polovinou. Neodhadl jsem čas, přece jen cesta mi dala o dost víc zabrat, než jsem původně plánoval.

 

Můj papírový deník se pomalu začíná plnit. UHF část závodu většinou nebývá tolik výživná, ale dnes se až divím, kolik spojení se za vcelku krátkou dobu naskytlo. Nahoru na rozhlednu se trousí lidé, tu a tam s sebou dokonce vláčí v náručí i psa. Nevím, jestli ho chtějí naučit, jak vypadají z dálky Nové Hrady a jak se poznají Borovany.. Jeden z turistů se ale o mé počínání zajímá víc, než je to obvyklé. Zdá se, že je tím prazvláštním způsobem komunikace učarován. Vždyť má v kapse takovou škatulku, se kterou se dá dovolat všude, co je tedy zvláštního na škatulce, ke které se musí ještě připojit anténa a se kterou se dá dovolat jen někam? Ale ono na tom opravdu něco je. My, radioamatéři, to víme. A jsme rádi, že se náš koníček líbí i někomu, kdo se k němu nachomýtnul jen náhodou.

 

Tento náhodný turista se mnou na rozhledně vydržel vcelku dlouho. Věřím, že ukázka neznámého světa pro něj nemusela být moc nudná, protože na žádné spojení se nemuselo čekat nijak dlouho. Mezery jsme zaplnili informačními minutkami o způsobu šíření vln a o organizaci radioamatérů v radioklubech. Na špici stožáru ale i tomuto náhodnému turistovi, který původně šel hledat geopoklad, začíná být zima. Tak se se mnou loučí a odchází. Ostatní návštěvníky rozhledny moje činnost zajímala o něco méně, zpravidla se jen zeptali, co to všechno má za smysl. Vždyť i oni se jdou na kopec projít jen tak pro radost. Mám to podobné.

 

I QRP závod má svůj konec

 

QRP závod je naštěstí rozumně krátký. I já začínám trpět zimou a křivicí, způsobenou sezením na podlaze rozhledny. Už ani nenacházím žádnou novou stanici a na výzvu se už deset minut nikdo neozval. Do konce závodu máme asi dvacet minut. Nejvyšší čas vše zabalit. A tak balím.

 

Cesta do údolí probíhá znatelně rychleji. Za třicet minut začínají prosvítat náznaky vesnice, GPS říká, že dokonce té správné. Dobrá Voda je opravdu na dosah, stačí se jen proplést změtí klacků a balvanů k zahradě, kde sídlí převaděč. Tam už čeká i můj spojenec Twizy, příjemně nasvačen šesti kilowatthodinami hladké zásuvkové sinusoidy. Odpojuji ho z prodlužovačky, nakládám batoh a anténu a můžeme vyrazit zpět.

 

Cesta zpět má oproti cestě sem velkou výhodu. Je plná pasáží, které mají rádi i cyklisté. Často není třeba ani šlápnout do pedálů a cesta přesto ubíhá mílovými kroky. Proto volím běžnou cestu, žádné úlevy od kopečků, žádné zkratky, ale úplně oficiální cestou do Českých Budějovic. Twizy jede mírně přes osmdesátku, devadesátka už je na něj moc. Baterie ale překvapuje svou výdrží, protože cestou zpět skoro neubývají žádné dílky z ukazatele. Zdá se, že ke hranicím Českých Budějovic nebude třeba ani polovina uschované energie.

 

Teď už jen zaparkovat do garáže, poklonit se tomu, kdo vymyslel QRP závod, také tomu, kdo vymyslel Renault Twizy a pozvolna srovnat kosti, namožené šplháním po svahu. V létě bude Letní QRP závod, tedy další výzva podniknout něco napůl šíleného.

 

- OK1ZJV -